No, kde začít ? Asi nejlepší to bude vzít úplně od začátku... uvařte si kafčo nebo čajík, udělejte si pohodu a pár minut času a já vás vezmu na "chvíli" s sebou do příběhu z knihy... jak ho napsal život sám.
Každý dospělý člověk si určitě dobře pamatuje na svoje dětství a na to, jak nám rodiče, někomu možná prarodiče vtloukali do hlavy to, jak ve škole musí dávat pozor, jak se musí učit, aby byl chytrý a nosil domů ze školy samé jedničky a že až bude jednoho dne dospělý, bude mít dobře placenou práci. Určitě si mnozí vzpomínáte...
Já si to pamatuji jako by to bylo včera... ovšem co nám všichni ti báječní lidé okolo nás neřekli upřímně je fakt, že ve fázi dospívání každého jednoho člověka se mnoho představ, očekávání, snů a vizí toho, čím by v životě chtěl být a co by chtěl dokázat docela hodně mění... samozřejmě to dělali s nejlepším úmyslem, přeci jen jsme byli děti, které měli svůj krásný vysněný svět... nevím jak vy přátelé, ale já si stále ještě dnes živě vybavuji ten pocit, když jsem chtěl s bráchem zachraňovat svět, potom zase řídit kombajn či traktor... nebo se podívat do Austrálie za klokany (pořád ještě chci) a v neposlední řadě možná studovat Karlovu univerzitu v Praze... zkrátka bylo toho plno. Jenomže co čert nechtěl, pomalu sen za snem se všechny tyto představy o životě s přibývajícím věkem začali jaksi vytrácet. Ale proč ? Co se stalo ? Prošel člověk skutečně tak velkou transformací z dítěte na dospělou osobu, že byl na jednou prakticky k nerozeznání od svého mladšího já ?
Pokusím se vám povědět jeden takový příběh o dvou klucích, bratrech, nejlepších kamarádech, kteří se vydali do světa hledat právě ty ztracené sny. Protože úplně celý příběh by byl na vydání knihy a možná by nebyl úplně tak relevantní pro vás, kteří jste navštívily naše stránky, přeskočíme rovnou ke kapitole z roku 2012 - "Jak jsem k hodink... ehm holinkám přišel"
Léta páně 2012 byl pro mě krásný rok. Žil jsem se svou mámou jako věčný student, užíval jsem si svobody, mnoho zábavy z mladických nerozvážností, mé tělo bylo na vrcholu v žebříčku amatérského sportovce, nově jsem taky "objevil život tam venku" (předchozí kapitola 2005 - 2011 - Já, mé druhé já a počítač) no zkrátka žil jsem idylický bezstarostný život dvacetiletého kluka. Tedy skoro bezstarostný... jeden "malý problém" tu přeci jen byl. "Věčný student" a jemu subjektivní podproblémek - Bez peněz, do hospody nelez!". Ano, jak název napovídá, mé výsledky ve středoškolském vzdělávání za moc nestáli... to co druzí zvládli za tři roky, mě trvalo šest let. Pro někoho tři roky v trapu, pro mě prodloužené mládí. Školu jsem dokončil, přece jen jsem nechtěl skončit jako úplný neznaboh. I když pramálo jsem tehdy věděl, že onen papír za ty roky "pilného" studia mě v mé cestě napříč životem ale vůbec nepomůže. No, něco mi říká, že jsem zdaleka nebyl jediný, který skočil na špek všem těm lidem, kteří tak přesvědčivě tvrdily, že jej fakt potřebuji.
Vrátím-li se k onomu "podproblémku", jojo, kdybych tehdy věděl, kterým směrem naberu kurz, nejsem si zcela jistý, jestli bych vůbec udělal první krok. K mému štěstí, byl jsem to já (a stále pořád jsem) nerozvážný mladík, co se vrhal vždy, všude a do všeho po hlavě. Bylo tomu někdy v polovině prosince roku 2012 - ano, zhruba týden před koncem světa, kdy si moji prarodiče pořádali bezstarostně rodinnou zabíjačku, na které jsem se potkal s kamarádem svého strýce, Ondrou. Den se pomalu, ale jistě krátil, v láhvi domácí slivovice hladina prudce klesala, zatímco hladina alkoholu v krvi všech zúčastněných prudce stoupala, díky čemuž se rozjela pořádná chlapská debata - "Jak vydělat prachy".
V tom se ozval právě Ondra a zavalil, jak se u nás říká "pořádný klín" "deset tisíc korun za čtyři dny v práci" a "ani jsem se nepředřel", dodal k tomu ještě. Jak málo pravdy v tomto tvrzení pro mě na následující roky života bylo, jsem opravdu neměl ani páru. A bylo to dobře. Protože kdybych věděl, co mě čeká, nikdy bych nezačal s tím, díky čemu jsem dnes svobodný člověk, který si tvoří vlastní realitu. Naprosto ohromený jsem tehdy od Ondry dostal číslo na nějakého pana X, majitele firmy, jež se mi stala na mé cestě v profesním životě osudnou.
Hned následujícího dne jsem panu X volal... hurá... potřeboval brigádníka... ovšem až na konci února. Měsíc s měsícem se sešel a já volal panu X po druhé. "Zdravím tě Tomáši, to jsem rád, že ses ozval ! Myslíš, že bys mohl jít už po víkendu ? V neděli ti cinknu co a jak." Plný nadšení s dollary v očích, jako jeden známý pohádkový kačer, jsem netrpělivě vyčkával. Neděle pátá odpolední...jako vždy... kámoš a já... vesnická tělocvična... hodně špatný signál... po většinou bohu dík, toho dne bohužel, lepší čas si na telefonát zkrátka vybrat nemohl, ale i přes špatný signál jsme se nakonec nějak domluvili... tedy skoro. Neporozuměl jsem pouze posledním slovům z našeho hovoru - "hlavně holinky" zde si můj mozek dosadil slovo "hodinky" a interpretoval to tak, že mi pan X kladl na srdce, abych byl ve správný čas na správném místě. Interpretaci ještě umocnil fakt, že nás čekala cesta do Teplic... bez mála "pouhých" tři sta kilometrů. A bylo zaděláno na přezdívku, která mě proslavila široko daleko a díky které jsem se stal firemní celebritou.
Pondělí... 4 března... tři padesát ráno... netrpělivě vyhlížím dodávku, ve které to všechno mělo začít. S menším zpožděním, ale přece... dodávka jede. Nervozita ve mě by se tehdy dala krájet, ale nakonec jsem tou rukou mávnul. Dveře se otevřeli a z auta se ozvalo "hej, tak to jsi ty, ten novej tahoun firmy ?". "No tak si nasedni... jo, a kde máš holinky?" V tom šoku, kdy během jediné nanosekundy můj mozek zpracoval tuto otázku a okamžitě k ní přiřadil ono chybějící slovo z nedělního hovoru, jsem koktavě zalhal "ale pan X nic o holínkách neříkal", "no jo, to je celej on" ozvalo se.
A přesně takto začala moje kariéra, co by kluka od betonu. Zklamaný jsem se to ráno vrátil domů, protože mě chlapi pochopitelně odmítli se slovy "to by jsi tam byl zadarmo drahej, to zvládneme i bez tebe". Hned dopoledne jsem volal panu X , omluvil se a pokusil se vysvětlit, že hodinky jsem sice měl, ale holínky bohužel ne. I přes to, jak moc hloupě člověk, kterého nikdy neviděl a který se mu hlásil na brigádu do partie betonářů, přišel ráno bez té jediné nejdůležitější věci, pro něj musel asi vypadat, to pan X pochopil a dostal jsem druhou šanci. Ta na sebe nenechala dlouho čekat a v pátek osmého března, hurá... konečně do Teplic. Osmého března, den, kdy jsem se znovu narodil. Osmého března, den, po kterém jsem možná navždy chtěl zůstat "mámin syn". Osmého března, den, kdy se mi všechny moje idylické představy o životě sesypali asi jako domeček z karet. To fyzické vyčerpání a bolest, kterou jsem toho dne zažil, se mi nevratně vrylo do paměti. Více jak šest hodin v autě a osmnáct hodin na stavbě, kdy má jediná práce spočívala v konstantním popotahování velkých hadic betonového čerpadla, kterými celý den téměř bez zastavení přitékali desítky kubíků betonu. A k tomu všemu... zkuste si celej den chodit po železných sítích a aby toho ještě nebylo málo, šeredně jsem podcenil teplé oblečení.
Jestli jsem si tehdy o sobě myslel, že mám velmi dobrou fyzičku a že se přece jen tak nějaké práce nezaleknu, tak tento den mě přesvědčil o opaku. Nikdy nezapomenu na ten pocit, kdy mi auto po více jak čtyřiadvaceti hodinách zastavilo u domu a já na úplném dně všech svých sil, promrzlý na kost, jsem se z něj vykodrcal, rozloučil se s chlapi a dobelhal se ke dveřím, kde mě už vyčkávala maminka.
Téměř beze slov jsem se dopotácel do koupelny, spláchl ze sebe všechen beton, vyplazil se po schodech navrch do pokoje a pokořil jsem světový rekord v rychlosti, jaké jsem dokázal usnout. Myslím, že toho dne jsem pokořil i Chucka Norrise. Po skromných čtrnácti hodinách spánku, jsem se večer probudil, navečeřel a po zbytek toho dne jsem přemýšlel nad skutečnou hloubkou oné věty ze svého dětství , kterou jsem tak neměl rád - "když se budeš dobře učit...".
Navzdory veškeré té bolesti, kterou jsem toho dne zažil a kterou jsem ještě dobré tři dny cítil a všem těm myšlenkám, které se mi honily hlavou jsem ale, jak již tento příběh napovídá, nehodil flintu do žita a tuto velkou životní výzvu přijal.
A protože zatím nepíši svoji autobiografii, ale příběh o tom, jak jsem začal se svoji kariérou co by kluka od betonu, zrychlím o něco tempo vyprávění tak, aby příběh pořád obsáhl vše důležité a zároveň vás, kteří jste se jej rozhodli přečíst, nezahltil natolik, že by jste snad zapomněli, proč jste naše stránky otevřeli... nepotřebujete náhodou betonovou podlahu ?
Tento den zůstal jako velký milník v mém životě samozřejmě proto, že to bylo poprvé, co jsem vycestoval tak daleko od domova s úplně cizími lidmi, poprvé co jsem na vlastní pěst skutečně pochopil význam slova "tvrdě vydřené peníze" a proto, že jsem došel k uvědomění, že život musíme každý jeden člověk na tomto světě žít v přítomnosti sám za sebe.
S vírou a přesvědčením o tom, že nic náročnějšího po fyzické stránce už přeci v životě zažít nemohu, jsem se vydal na cestu, která se přede mnou otevřela. Následovali dva roky, kdy jsem během studia na učilišti někdy více pracoval, než studoval, po kapsách jsem nosil tisícovky, dopřával si všeho, na co jsem jen po myslel... ostatně neznal jsem jediného studenta, který by si za pár dní při studiu v práci přišel někdy i na dvacet tisíc korun měsíčně. Kapitola o tom, že i když těžce vydřené peníze, jsou přeci pořád jenom peníze na sebe také nenechala dlouho čekat, ale ta už do tohoto příběhu nepatří.
V červnu 2014 jsem pro velkou slávu po oněch šesti letech chvalitebně ukončil středoškolské vzdělání s oním papírem v ruce. Hurá ! Opravdu jen stručně vám řeknu, že moje představy o čisté, pohodlné a fyzicky nenáročné práci coby obsluha CNC stroje na fabrice, kam jsem docházel na praxe, vydrželi jen velmi krátce a já se po sedmi měsících, bezmála padesáti zmetkových kusech a nabouraným obráběcím vřetenem rozhodoval, co se mnou dál.
A protože tenhle příběh není jen o mě, ale dvou klucích, vrátíme se ještě jednou k červnu 2014, kdy svoji školní pouť ukončil oním papírem také ještě jeden důležitý člověk. Můj brácha Jakub. A protože za tři roky studia oboru kuchař, číšník se naučil akorát tak připálit čaj, zalít topinku horkou vodou a sám si do dnešního dne dobře pamatuje větu "hlavně nevař!", kterou mu jeho třídní učitel při předávání výučního listu kladl na srdce, rozhodl se jí řídit, restauračním zařízením se vyhnul obloukem a osud ho nasměroval rovnou k tomu, k čemu byl předurčen a ocitnul se s lopatou v ruce na stavbě haly jednoho známého, kde i on začal objevovat krásy a tajemství šedého betonu a stavebnictví vůbec.
Ale protože mu zprvu lopata moc nevoněla, šel zkusit prorazit do světa coby montér interiérových krbů. Ovšem osud nelze zvrátit... proto po třech měsících plamen nevzplanul ani v krbu, ani v srdci.
I šel tehdy o dům dál a to do slova a do písmene. Jeho druhou a poslední zastávkou na cestě k poznání, se stala práce otroka v nedaleké slévárně. I tady po dalších třech měsících pochopil, že vláčet na zádech řetězy otrokáře není cestou a každá rána pomyslným bičem ho posouvala k jeho osudu. Říká se, že všechno zlé je pro něco dobré. To dobré tady byl člověk, který ho jakou to náhodou nasměroval k panu Y, majiteli betonářské firmy.
Přihořívá ? Možná... ale pozor, ještě nehoří ! Ono předurčené řemeslo se sice dostavilo, nicméně záměr MATRIXU byl jasně dán... dva kluci, dva bráchové, pod jednou firmou u pana X. Proto působení u firmy pana Y nemělo dlouhého trvání... neb záměr MATRIXU byl jasně dán.
Dvacátého června 2015 tak započal druhý obrovský milník, tentokráte již dvoučlenné posádky Transportéru T4, kdy všechno zapadlo tak jak mělo a pod vlajkou stejné firmy pana X jsme během jediného dne v rozpadlém autě z roku raz, dva, tři a s růžovými brýlemi na očích byli vysláni na cestu do budoucnosti napříč Českou Republikou, podobně asi jako profesor Brown vyslal Michaela Jay Foxe coby Mártyho Mcflaye (čti Mekfláje), aby zachránil sám sebe a potom i celý svět ve velmi známém filmu z osmdesátých let.
To, co následovalo potom, už se bohužel opravdu nedá vmáčknout na pár řádků, protože to vskutku byla divoká jízda plná poznávání sebe sama i jiných lidí, poznávání naši krásné české vlasti a hlavně toho, čeho všeho je člověk schopen, pokud skutečně chce.
Zkrátka za tři roky života se dá stihnout hodně. Od nocování v autě, přes spaní na stavbě v pytlích od cementu až po fofr spánek v křesle vstupní místnosti ve velmi laciné ubytovně. A protože oproti bráchovi jsem možná přeci jen byl tvrdohlavější, měl jsem tu cestu ještě o něco málo vylepšenou drobnými patáliemi, když jsem se rozhodl vzdorovat osudu a párkrát na krátkou dobu betonařinu pověsit na hřebíček, zatímco on už si pohrával v hlavě s myšlenkou o sólové dráze. Nicméně veškeré moje snahy byli marné a všude kde jsem přišel za mnou zůstávali zbourané regály po divoké jízdě vysokozdvižným vozíkem, hyperaktivní stáda krav, když jsem si v jedné nejmenované firmě na výrobu doplňkových krmiv popletl dávkování vitamínů, nebo....... a víte co ? To by možná i stačilo, v nejlepším se má přeci přestat.
Zkrátka práce bylo víc než dost. A s tou prací přibývali zkušenosti, jak ty dobré, tak i ty špatné, které se postupem času ve sledu všech událostí o kterých jsme tehdy neměli ani páru změnily v ty vůbec nejcennější. Při naší misi napříč časem jsme poznali hlavně sami sebe… že máme každý dvě ruce, které umí vzít za práci, že obýváme tělesnou schránku, která zvládne tuto velmi náročnou práci, že máme svoje lidské hodnoty, priority, plány, vize, ale také hranice, které jsme už nechtěli překračovat. „Jen tak málo“ stačilo k dosažení naší mise, která nás nasměrovala k třetímu, prozatím nejzásadnějšímu milníku na naší společné cestě za zářivou budoucností.
Oním nejzásadnějším milníkem bylo zhmotnění právě té bráchovi myšlenky o sólové dráze, kterou jsme započali v lednu 2018.
Z modelu T4 jsme přesedlali do vysoce komfortního a vybaveného vozu, kterému brácha říkal „Mářa“ (Fiat Marea, rovněž z roku raz dva tři) a s ještě růžovějšími brýlemi jsme odstartovali další divokou jízdu na poli českého podnikání. Při našich prvních zakázkách jsme velmi rychle zjišťovali, že naše „Mářa“ je sice super kára, ale že jedna izolepa, kobercový nůž a ruční hladítko opravdu nestačí… jedno moudré české přísloví praví: „ Když se chce, všechno jde“. A tak plní odhodlání, nadšení a víry v naši věc, chutí pracovat a vůlí dokázat, že pro mnohé dva mladí, naivní kluci se dokážou čelem postavit všem nástrahám onoho pole českého podnikání. Ano, občas to bylo hodně těžké… Ano, občas chyběly i peníze… Ano, ta zodpovědnost, že to musíme dát tzv. „na první dobrou“, protože víc pokusů naše řemeslo nedává, to bylo jen pro silné povahy. A protože jsme prokázali, že oba jsme silní po všech potřebných stránkách, dopracovali jsme se k dalšímu, čtvrtému, „prozatím poslednímu“ milníku, kterým je datum 1.11.2018... den, kdy jsme vdechli život naší společné rodinné firmě, která dostala jméno dle nás samotných - Jakub a Tomáš Sobotkovi aneb J.T.S. podlahy. Den, kdy jsme začali psát první list naší doposud největší kapitoly vůbec, knihy s názvem Život. Den kdy se začali plnit ony zmiňované dětské sny ze začátku příběhu, jen místo kombajnů jsme si museli postupně pořídit techniku, díky které se můžeme nejen vznášet nad tou šedou, tekutou, postupně tuhnoucí směsí, ale s pomocí které pro vás vytváříme pevnou zem pod nohama.
Pro někoho nereálné, se pro nás stalo skutečné... dva mladí kluci, díky svému nastavení, odhodlání a víře, dokázali proměnit své sny v realitu. A jaká ta realita je, už můžete posoudit každý sám prostřednictvím našich stránek.